Dynamika
A zase trošku filozofování o loudness war a dynamice nahrávek :) Občas mě pobaví článek o nějakém audiu, zejména, pokud se vyskytne na některém „odborném“ webu. Pod ním se pak zpravidla strhne pravá „audiofilská“ debata o CD, gramofonu, zesilovačích, obrovském množství Wattů, často plná absolutně nesmyslných „pravd“.
Například v průběhu výstavy High End 2010 se na technetu objevil článek o digitalizaci gramofonové desky a následném srovnání s nahrávkou z cd. V diskuzi pod tím padalo obrovské množství převážně protichůdných tvrzení. Podobně, když se nedávno objevil tamtéž článek o tom velmi drahém gramofonu… Přemýšlel jsem jestli alespoň někdo z přispěvatelů má v něčem pravdu :)
Při čtení knihy Věrný zvuk (vřele doporučuji všem, kteří se zajímají o audio) jsem hned v úvodu našel kapitolku o dynamice nahrávek a možnostech záznamových médií. Je to samozřejmě ovlivněno rokem vydání knihy (1962). V knize je uvedeno, že dynamika symfonického orchestru je až 70dB. Gramodeska je schopna rozlišení až 40dB (spíše méně). Magnetofonový pásek a rozhlas 55dB. CD v té době neexistovaly. Nicméně podle wiki je 24bitů teoretických 144dB. Nicméně je dynamika limitována obvody, které jsou konstrukčně schopny zpracovat „jen“ 120dB. Takže tady máme jakési základní srovnávací měřítko schopnosti jednotlivých záznamových médií. CD vede?
Gramofonu musíme přičíst mechanické opotřebení. I přítlačná síla, musíme být přesní, jsme na úrovni totálního hi-fi, několika milinewtonů zajisté bude stopu v desce deformovat, zkreslovat, až nakonec nebude hrát vůbec. Představuji si scénu z Šimkovy a Grossmanovy povídky: „…a má dubiska měnila stezku v solidní kaňon…“. Magnetofonový pásek se také tře o čtecí hlavu. CD čte laser. Nic nezapisuje, nic nepoškozuje (většinou), jsou to pořád jen impulzy0 1. CD samozřejmě nemá moc velkou životnost, ale není až takový problém udělat si kopii skoro v úrovni 1 : 1. Opět vede CD?
Pak je zde vzorkování. Ano, to nechutné digitální zpracování záznamu, kdy krásnou sinusovku navzorkujeme způsobem, že z ní dostaneme něco jako obdélníkový impuls :) Nechutné, proto neposloucháme CD, že? No, podíval jsem se do sbírky gramodesek a byl jsem překvapen, kolik z nich má označení digital record :) Tedy zdroj je i pro gramofon vzorkovaný. A kolik vzorků to v té době mohlo být? Pravda, starší gramodesky toto označení nemají. Ale jednak jsou nahrány v dobách, kdy byly na hi-fi kladeny jiné nároky (například norma ČSN 367431: Nepřenosné nf zesilovače síťové uvádí pro zařízení nejvyšší jakosti přenos pásma 40Hz – 15kHz), jednak jsou za ty roky desky určitě dost ohrané. Tady možná remíza?
Myslím,že je tedy zbytečné plivat na CD, dokonce myslím, že je zbytečné plivat na mp3 (dobře udělané). Problém bude spíše v tom, že dnes existují nástroje, kterými je možno upravit celou nahrávku podle přání autora/vydavatelství. Takže potom CD, které zvládá dynamiky nejvíce, obsahuje nahrávku upravenou na rozdíl třeba jen 5dB. Protože to se nejlíp poslouchá na mp3 přehrávačích a nejde o to udělat nahrávku pro hrstku poblázněných audiofilů, kterým se stejně člověk nezavděčí, jde o to prodat co nejvíce kusů. Proto se pak může stát, že stará deska (byť ohraná), bude hrát třeba i lépe, protože na ní zůstane více dynamiky (detailu asi ne), než na tom novém CD.
Když se vrátím k úvodu, kde vzpomínám právě digitalizaci gramodesky, tak by mě zajímalo srovnání, kdy by byla na vstupu velmi kvalitní nahrávka, která by byla převedena na desku a CD. Co by hrálo lépe? A není to vlastně stejně jedno?
My z gramofonu posloucháme proto, že se nám gramodesky líbí, většinou obsahují nahrávky, které jsou na CD obtížně sehnatelné (nesehnatelné) a jsou v antikvariátech za zlomek ceny nového CD. Když člověk poslouchá Wericha a Voskovce z předválečných nahrávek Osvobozeného divadla, z té staré, už tolikrát ohrané desky, slyší to praskání a co 20 minut otáčí desku, dýchne na něj těch 70 let historie a to je ta atmosféra, o kterou nám jde. Když člověk pro poslech hudby musí udělat víc, než párkrát kliknout myší v počítači, více si poslechu váží a více ho vnímá.